Přeběhlík - 65. kapitola (2/2)

20. ledna 2018 v 23:39 | Bee |  Přeběhlík


"Překvapuješ mě, Longbottome. O milost jsi nežebral, ani když jsem tě mučila. Proč je to tady najednou o tolik horší? Prosím, pověz mi to, a já tě s radostí odmítnu," odpoví teta pobaveně.

"Bello, prosím…"

"Crucio!" Zasyčí, pobavený výraz je minulostí, hůlkou míří mezi mříže cely.


Řev plný bolesti se odráží od stěn vězení. Cítím, že se Theo vedle mě chvěje. Nenávidí mučící kletbu- jednou jsem byl donucen ji proti němu použít a pamatuji si, že se vůči ní jevil citlivější, než většina ostatních lidí. Pak teta Bella zvedne hůlku a řev ustane.

"Předpokládám, že jsi nezapomněl, jaký je to pocit?" Posmívá se mu.

"Bello…"

"Přestaň mě tak oslovovat! Kdo si myslíš, že jsi? Crucio!"

Znovu se rozezní bolestný vřískot, a já stisknu Theovo rameno, abych ho uklidnil. Kdyby zpanikařil a vydal nějaký zvuk, byli bychom vyřízení. Pak křik opět utichne.

"Můžu tě klidně dohnat zpátky k šílenství," řekne Bella s hrozivým úsměvem. "Zvládla jsem to jednou, dokážu to znovu."

"Promiňte, Lestrengová…" zašeptá. "Prosím… můj syn…"

"Co s tvým synem?"

"Potřebuje pomoc. Bello, prosím, pokud jsi někdy -"

"Nejsem tady, abych poslouchala tvoje žebrání."

"Tak proč tady tedy jsi?"

"Abych si vychutnala tvé utrpení."

Zvláštní, nevypadá, že by si to skutečně užívala. Její úsměv je vynucený. Viděl jsem, jak její přirozený úsměv vypadá - sice vzácně, ale přesto se občas objeví - a tenhle to zcela jistě není.

"Omlouvám se," zamumlá Longbottom, jeho hlas je ještě o něco chraplavější než předtím. "Nikdy jsem neměl -"

"Myslím, že to stačilo. Už dávno nejsem přecitlivělá holčička. Čekala jsem, že už ti to bude dávno jasné."

"Nepřišla jsi mě vyslýchat," odvětí směle Longbottom. "Nejsi tady ani, abys mě mučila. Proč jsi přišla, Bello?"

Výraz v tváři mé tety je skutečně vražedný. "Přišla jsem si ověřit, jestli jsou fámy skutečné. Naneštěstí to vypadá, že ano. Tak tedy, má zvědavost byla ukojena," odvětí lhostejně. "Je čas, abych šla."

S těmito slovy se otočí na podpatku a vyrazí chodbou zpět. Čekáme skoro celou další minutu, než zruším maskovací kouzlo.

"Jsem překvapený," řekne Theo. "Ani nešla dovnitř do cely."

"Kdo je tam?" Ptá se Longbottom.

"Longbottome!" Odpovím mu. "Je hezké slyšet, že ses tak dobře zotavil."

"Kdo - "

"To tě nemusí zajímat", odseknu. "Víš, proč ti byla vrácena příčetnost?"

Když odpoví, zní vztekle. "Ano, vím proč."

"Chtěl by ses o to se mnou podělit?"

"Nezkoušej mi zamotat hlavu," řekne. "Předtím jsem byl cvok, ale teď už ne."

"Nesnažím se tě zmást."

"Vliv," pronese v odpovědi na mojí otázku. "To je to, co ode mě chcete, nebo ne?"

Jaký vliv? Otevřu dveře do cely.

"Co si myslíš, že děláš?" Zasyčí Theo.

Vstoupím do cely a prohlédnu si Franka Longbottoma. Má krátké šedé chomáče vlasů a poněkud velké uši, kterých jsem si všiml už dříve u Nevilla. Kromě tohoto jediného znaku si ale nejsou nijak podobní. Má bystré dravé oči, výrazné čelo a husté rozježené obočí. Jeho tvář je protáhlá a ostře řezaná, zatímco Nevillova spíš kulatá.

"Nejsi svému synovi moc podobný," okomentuji to.

"Je po své matce," odpoví mi. "Viděl jsi Nevilla?"

Potřesu hlavou. "Už roky ne."

"Prosím, prokažte mi laskavost," zamumlá.

"A proč bych to tak měl dělat?"

"Lítost. Soucit. Protože je to mé poslední přání."

"Neumíráte," poznamenám.

"Neplánuji tohle přežít. Prosím, chlapče."

"Proč tady ještě ztrácíme čas?" Ptá se Theo a konečně vstoupí za mnou do cely. "Musíme jít, Draco. Kdyby - "

"Draco?" Zopakuje Longbottom. "Draco Malfoy?"

Namířím svou hůlku na Longbottoma. "No a je to," řeknu Theovi. "Budeme mu muset smazat paměť, aby nikdo nezjistil, že jsme tu byli."

"Viděl jsem tě ještě jako nemluvně," nadhodí Longbottom. "Málem jsem tě zabil."

Samolibě se ušklíbnu, přestože vím, že mě nemůže vidět. "To je úžasné. Teď mám skutečně chuť ti pomoct."

"Já jenom… Jen chci, abys mému synovi doručil nějaké vzpomínky. Chci, aby znal pravdu. Aby věděl, kdo jsem byl a co se mi stalo. Pro rodinu. Jsi Malfoy, jistě chápeš - "

"Ano, ceníme si rodiny. Ale nepomůžu ti."

"Mohl jsem tě zabít," řekne. "Mohl jsem - "

"Ano, mohl, ale neudělal jsi to. Nečekej ode mě vděčnost. Zažil jsi chvíli slabosti, to je celé. Jdeme Theo, tady jsme skončili."

"Zkontroluju, jestli venku někdo není." Vycouvá Theo ven z cely.

Přistoupím blíže k Longbottomovi a poslouchám, jak se Theovy kroky vzdalují. Pak přitisknu špičku

hůlky k Longbottomovu spánku a čekám. Jeho oči se rozšíří, když si uvědomí, že hodlám splnit jeho přání. Dám mu dvacet sekund, než odtrhnu stříbrné vlákno vzpomínek. Jak klesá k zemi, rychle odšpuntuji malou lahvičku a vzpomínky do ní uložím.

Děkuji ti," zašeptá bezhlučně.

Strčím si lahvičku do kapsy a bez odpovědi na něj namířím hůlku. "Obliviate."

Jeho pohled zesklovatí a já důkladně vymažu všechny vzpomínky na naši návštěvu. Vyjdu ven přesně ve chvíli, kdy se Theo vrací zpět.

"Vzduch je čistý. Pojďme."

Opustíme tajnou chodbu a vyjdeme ven z vězení stejnou cestou, kterou jsme přišli. Z okraje tábora se pak přemístíme zpátky do mého pokoje na Sídle. Z pohodlnosti protáhnu Thea s sebou přímo, abychom si ušetřili cestu přes pozemky.

"Tak co na to říkáš?" Zašklebí se na mě smutně, když sejme svou Smrtijedskou masku a plácne sebou na mojí postel.

Potřesu hlavou. "Je těžké uvěřit, že se doopravdy… Uzdravil. Ze začátku jsem byl přesvědčený, že je to obyčejný podvodník."

Nechám svůj plášť spadnout na podlahu a také si sundám masku.

"Je mi špatně z těchhle zatracených věcí," zamumlám.

Přikývne na souhlas. "Mohl bych bez toho žít, to bez diskuze."

Náhle se s hlasitým prásknutím objeví Naree.

"Pane! Přicházejí - utíkejte!"

Vyměníme si s Theem překvapené pohledy.

Pak dveře vyletí z pantů, já se vrhnu stranou a Thea strhnu s sebou, aby ho letící dřevo nezranilo. Do mého pokoje vtrhne dav Smrtijedů. Okamžitě se pokusím přemístit, ale zjistím, že na dům bylo sesláno blokující zaklínadlo.

Odzbrojím čtyři muže a omráčím další tři, pak se ale kolem mého kotníku obtočí provazy a já na své cestě k oknu klopýtnu.

Dvě hlasitá prásknutí signalizují, že na scénu přibyli další dva domácí skřítci, a když se otočím a odrazím několik ošklivých kleteb vyslaných mým směrem, vidím, že Naree byl zadržen těmi, kteří by měli být spíše jeho přáteli.

Švihnu hůlkou, přeseknu provazy kolem mých kotníků a vrhnu se ven skrz okno. Sotva se střetnu se sklem, zasáhne mě odzbrojující kouzlo, a hůlka mi vyletí z ruky. Naštěstí mě síla kouzla postrčí dopředu a dodá mi tu poslední trochu energie, kterou potřebuji k proražení skla.

Zatímco se řítím k zemi, vzpomenu si na cvičení z minulého týdne - zoufale se soustředím na beztížnost. Musím to dokázat, koneckonců mám za sebou plných osm hodin spánku. Mám na to dost síly.

A pak mým tělem proběhne pocit, jako by se rozpouštělo do vzduchu. Zatraceně, já to dokázal.

Mé zásoby síly se ale rychle tenčí a já vím, že pokud se brzo nedostanu na hranice pozemku, dostanu se na jejich dno a zřítím se k zemi.

Orientace. Opatrnost. Odhodlání.

Ne, stále to nejde. Jak velkou oblast sakra zablokovali?

Vystřelím vpřed a odrazím pár kleteb, vystřelených z okna mé ložnice. A pak mě zasáhne kouzlo úplného spoutání. Zatraceně.

Finite Incantatem! Finite Incantatem!

Nefunguje to, příliš mnoho sil jsem vyplýtval na létání. Sakra. Byl jsem tak blízko.

Padám přímo k zemi, pak se ale moje rychlost prudce sníží a já jsem nakonec složen na zem téměř ohleduplně.

Pak ke mně někdo přispěchá sérií rychlých kroků a já vidím, jak se nade mnou sklání teta Bella. Tváří se skoro soucitně.

"Mdloby na tebe!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama