Přeběhlík - 66. kapitola

20. ledna 2018 v 23:39 | Bee |  Přeběhlík


Otevřu oči a rozhlédnu se kolem sebe. Ano, tohle je rozhodně sklepení pod Sídlem.

Mé kotníky i zápěstí jsou připoutány ke stěně za mnou a těžký kovový obojek mi omezuje pohyb hlavy.

Sakra, jsem uvězněný.

Jak přišli na to, že jsem to já? Jak to můžou vědět? Museli se to dozvědět krátce po tom, co jsem se s Theem vydal do Derbyshiru - tehdy na domě ještě nebylo kouzlo bránící přemisťování.


Lupin.

Zasténám. Lupin byl propuštěn. To musí být ono. Zrádce v Řádu musel být pěkně vynervovaný, aby

přijal něco takového - dostali Lupina zpátky a vydali za to mě. Zatracená náhodička.

Voldemort má dost práce v Rusku. Bylo by příliš pošetilé doufat, že se nebude vracet zpátky jen kvůli

mně?

Ano, pravděpodobně bylo.

Pán zla opovrhuje zrádci. A vzhledem k tomu, jak velké ohledně mě choval naděje… Jsem si jistý, že vyrazí zpátky hned, jak se k němu tyhle novinky donesou. Možná je už teď na cestě zpátky.

Nejspíš už bych měl prostě rezignovat na osud. Čeká mě peklo, abych tuhle zradu splatil.

A bylo to všechno úplně k ničemu. Grangerová na mě totálně kašle.

Svěsím hlavu.

Ano, já a můj kmotr toho budeme mít ještě mnohem více společného, než tohle všechno skončí. Jediný rozdíl bude, že on žil mnohem déle a mnohem méně před smrtí trpěl.

Potom se dveře do mé cely otevřou.

"Matko?" Vydechnu.

"Nemám moc času," odpoví a několikrát mávne hůlkou, aby otevřela pouta na mých nohou, rukou i krku.

"Tvého otce a Bellu jsem rozptýlila - hašteří se, jako obvykle. Musím tě odsud dostat pryč."

Vyrazí ven z cely a já se jí donutím rychle následovat, přestože mám pocit, jako by mě do nohou bodaly jehly.

"Neměla jsem čas hledat tvou hůlku," řekne mi. "Je tu blokáda proti přemisťování, až k okraji pozemku. Většina vysoce postavených Smrtijedů už dorazila a zavolali Pána zla. Bude tu nejpozději za dvacet minut."

Míříme dál dlouhou chodbou a já se snažím s ní držet krok. Po předchozím vypětí se stále cítím poněkud zesláblý.

"Matko, budou vědět, že jsi mě pustila," řeknu. "Nemůžeš - "

"Nebudu se dívat na to, jak mi před očima umírá syn! Jsem tvoje matka a ty budeš dělat, co ti řeknu," odsekne rozhodně.

Otevře dveře na konci chodby a prudce se zarazí.

"Co si myslíš, že děláš, Narcisso?" Otcův hlas je ledově chladný.

"To, co bychom měli dělat oba," odsekne matka.

Otec zesiná. "Chceš nás všechny zabít?" Zasyčí na ní.

Hrubě do matky strčí a srazí ji zpátky na mě, sotva nás zvládnu oba udržet na nohou. Otec vkročí do chodby a zavře za sebou dveře.

"Nikam nepůjdeš. Něco si zkus, a zabiju tě," řekne jí.

Matka po něm bleskne zlostným pohledem a ustoupí ode mě, směrem k němu. "Zabiješ mě?" Odpoví, poprvé v životě rozhodnutá se mu skutečně postavit. "Po tom všem si myslíš, že mě zabiješ? Dobře tedy, zab mě. Protože pokud náš syn kvůli tobě zemře, stejně už s tebou nechci dál žít."

Ozve se několik prudkých úderů na dveře.

Otec bleskne pohledem za sebe a na okamžik se přestane soustředit. Matka využije příležitosti a vrhne proti němu kletbu. Otcovy reflexy jsou ale příliš rychlé, odrazí ji a ve stejnou chvíli zaútočí.

"Jak se opovažuješ zvednout proti mně hůlku!" Řve na ni.

Vymění si pár úderů a zatlačí mě o kus zpátky do sklepení. Chtěl bych pomoci, ale bylo by příliš snadné matku omylem zranit. Nikdy jsem neviděl rodiče takhle soupeřit a nemůžu uvěřit svým očím.

Mávnutím hůlky otec mrští matkou proti zdi. Její hůlka zarachotí o podlahu a ona se chytne za hrdlo. Je jasné, že se dusí. Vrhnu se na otce, ale také mě odrazí. Bolestivě narazím do zdi, ale matka má alespoň příležitost se uvolnit - padne na zem, mne si krk a snaží se chytit dech.

Pokusím se odtrhnout ode zdi, kde mě otec drží, bez hůlky ale nikdy nemám šanci ho porazit.

Pak ale dveře vyletí z pantů a v nich stane teta Bella, absolutně šílená vzteky. Vrhne pohled na matku, schoulenou na zemi a snažící se popadnou dech a na mě, zvedajícího se na nohy - výbuch otce rozhodil dost na to, abych se zvládl osvobodit.

"Varovala jsem tě, Luciusi," pronese ledově, vstupujíc do chodby.

Ne, to nemůže. Nemůže zabít někoho, kdo zasedá u Voldemortova stolu, ne bez jeho dovolení. Na druhou stranu, ani já jsem nezaváhal a zabil jsem Yaxleyho.

"Zahoď hůlku," řekne Bella.

Otcova hůlka stále míří mým směrem a místo, aby ji pustil, pevně kolem ní sevře prsty. "Pokud mě zabiješ, vezmu toho kluka s sebou."

Znovu přese mě padne kouzlo a já ztratím možnost se pohnout.

Do prdele.

Finito Incantatem.

Nic.

"Budeš mrtvý, než stihneš na ta slova jen pomyslet, hlupáku," vrčí Bella.

Když otec stále odmítá sklonit hůlku, všimnu si změny v tetině výrazu, toho momentu, kdy se rozhodne zabít. Zatraceně…

"Avada…"

To slovo přetne matčin výkřik a záblesk zeleného světla mě na okamžik oslepí.

A pak je ticho.

Mám pocit, jako by vše zamrzlo ve vzduchu.

Matčino tělo leží u otcových nohou.

Udělám malý krok ode zdi. Tohle nemůže být pravda. Tohle se nemohlo stát.

Pak si uvědomím, že se mohu pohnout, a vzhlédnu. Otcova hůlka už na mě nemíří. Teta Bella má ve tváři naprosto šokovaný výraz.

Potom jsou ale všechny emoce setřeny a ona znovu pozvedne hůlku proti otci. "Je to tvoje vina," zasyčí pomystychtivě.

"Ty jsi ta, která jí zabila!" Otcův hlas se třese hněvem.

"Draco, vypadni. Hned!" Řekne Bella.

Nerozumím, proč mi říká, abych odešel - jistě mě nechce skutečně osvobodit. Ale zdá se, že moje tělo reaguje samo od sebe. Vyrážím směrem k východu, strnulý, neschopný se podívat na matčino tělo. Minu tetu Bellu a pokračuji ke dveřím, neschopný se srovnat s tím, co se právě odehrálo.

Matko… Jak jsi mohla…?

Pak to slovo zaslechnu znovu.

V kostech cítím, jak to bude dál, cítím, že historie se má opakovat. Otočím se včas, abych zahlédl záblesk zeleného světla vyvěrající ze špičky Belliny hůlky.

Ne!

Má ruka vyletí a kouzlem tetu Bellu odstrčím. Ztrácí rovnováhu a padá zrovna ve chvíli, kdy kletba vystřeluje. Síla, kterou to vyžaduje, mě málem srazí na kolena. Než mám čas se vzpamatovat, zasáhne mě kletba úplného spoutání a já padám bezvládně na podlahu. Otec stojí nade mnou.

"Tvoje matka kvůli tobě umřela!"

Můžu na něj jen vztekle zírat. Je to jeho vina, ne moje!

Poté mě zvedne do vzduchu a přenese zpátky do cely. Ani se nenamáhá mě znovu připoutat, než zabouchne dveře. Předpokládám, že tu Pán zla bude tak rychle, že ani nestihnu sebrat dost energie, abych se pokusil osvobodit.

Slyším z chodby chladné hlasy otce a tety, ale nedokážu určit, co říkají.

A zjišťuji, že už mě to vlastně ani nezajímá.

Matka je mrtvá a už se nikdy nevrátí.

Naučila mě věřit spoustě špatných věcí. Stála stranou a tiše vzlykala, kdykoliv mě otec mučil. Ale miluje - milovala - mě. Její poslední přání bylo, abych se odtud dostal živý.

Mám dojem, že bych se měl cítit mnohem hůř, ale jediné, co v sobě mám, je podivné duté prázdno.

Chci myslet na něco jiného, na cokoliv jiného.

Voldemort tady bude za pár minut, a tím to skončí. Bude po všem.

Všechno skončí. Najednou mi to nezní až tak špatně.

Pak zaslechnu, že se dveře cely znovu otevírají. Kletba úplného spoutání pomíjí, sedám si a vidím -

"Teto Bello."

Sevře čelisti. "Dlužím ti. Za záchranu mého života."

Uchechtnu se beze stopy pobavení. "Není to pitomé? Právě jsi zabila mou matku - svojí sestru. A kdybych tě nechal umřít, teď jsem mohl být volný."

"Taky že budeš." Odpoví mi.

Maskovací kouzlo mě zakryje a já ztěžka polknu. Vážně to udělá? Nedokážu uvěřit, že by byla schopná zradit svého milovaného Pána zla.

"Pojď za mnou a nezůstávej pozadu," instruuje mě. "Nebudu na tebe čekat."

S těmi slovy vyklouzne z cely. Následuji jí, a když procházím kolem matčina těla, seberu ze země její hůlku. Zatlačím ten prázdný pocit někam hluboko - truchlit můžu později, pokud přežiju. Rychle provázím tetu Bellu do schodů, adrenalin mě nutí postupovat tiše, pozorně.

"Co se to tady stalo?" Ptá se Mulciber.

"Kluk utekl," říká Bella, "Narcissa ho osvobodila. Už jsem poslala Luciuse, aby po něm pátral, zná Sídlo lépe, než kdokoliv jiný."

"Tak tedy budeme držet oči otevřené," poznamená Mulciber.

"Zabezpečte okolí - musíme ho chytit, než Pán zla dorazí," řekne Macnair.

"Crabbe, Goyle, pojďte se mnou," křikne Bella, "pokryjeme hranici pozemku."

Pak promluví Nott starší. "Myslím, že bys tu měla zůstat, Bellatrix."

"Proč by mě mělo zajímat, co si myslíš zrovna ty, Notte?"

"Byla jsi to ty, kdo zjistil, že uprchl," poznamená Mulciber, "Pán zla bude chtít - "

"Neříkej mi, co mám dělat, Mulcibere," odsekne Bella a vražedný tón jejího hlasu tí ostatní k ostražitosti.

Muž mlčí.

"Crabbe! Goyle! Odcházíme."

Svižně opustí místnost a já zrcadlím její kroky. Všichni čtyři opustíme Sídlo a vyrazíme rychle napříč pozemky.

"Rozdělíme se," řekne Bella. "Já půjdu na západ, vy si vezměte na starost východ. Mějte se na pozoru."

Greg a Vince odspěchají bez jakékoliv stížnosti.

Teta Bella pokračuje v určené trase, dokud objemní muži nezmizí z dohledu a já ji následuji, nejistý, jestli blokáda proti přemisťování sahá až za hranici pozemku.

Pak se zastaví a otočí se. "Draco, než odejdeš, dej mi Cissinu hůlku."

Zaváhám, než jí hůlku podám. Poklepu s ní o její loket, protože mě stále nemůže vidět. Prudce mě chytí za zápěstí, sebere matčinu hůlku a vtiskne mi do ruky mou vlastní.

Už se chystám přemístit, ale zaváhám. Musím to vědět.

"Teto Bello - Pán zla první, rodina druhá. Ty - "

"Po dnešní noci už nejsi moje rodina. Jsi pro mě stejně mrtvý jako Cissy."

Několikrát zamrkám. Její slova mě ranila mnohem víc, než bych kdy čekal.

"Měj se, teto."

Její ruka stále svírá mé zápěstí, vyhrnuje mi rukáv, dokud nenahmatá místo, kde mám vytetované Znamení zla. Její palec to místo lehce promne, vzhlédnu a vidím, že její tvář zrcadlí emoce, které bouří i ve mně.

"Měj se, Draco," zamumlá něžně.

Pak její stisk ochabne a já stáhnu ruku zpět, přehodím si hůlku do pravé. Ještě jednou mrknu na její tvář, ta už je ale lhostejná. Pak její hůlka ukáže mým směrem.

"Sectumsempra!"

Neviditelná čepel mi rozsekne hruď a ruce. Udělám dva kroky zpět a překročím hranici. Stisknu hůlku pěvně v pěsti a celou svou mysl zaměřím na cestu domů.

Poslední pohled na Bellu a pocit přemisťování mě pohltí. Přísahal bych, že v té poslední vteřině jsem zahlédl slzu, stékající po její tváři.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Monca12345 Monca12345 | E-mail | 16. února 2018 v 6:06 | Reagovat

Je to zatiaľ naj fanfikcia akú som kedy čítala

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama