Přeběhlík - 67. kapitola (1/2)

20. ledna 2018 v 23:40 | Bee |  Přeběhlík


Lehce poklepu klouby na dveře ošetřovny a čekám. O chviličku později se otevřou.

"Oh, ahoj Hermiono," řekne Tonksová.

"Ahoj Hermiono," opakuje Teddy, vykukující zpoza matčiny nohy.

Usměju se na chlapečka. "Ahoj, Teddy."

Rozkošně se začervená a opět se schová za Tonksovou.

"Potřebovala jsi něco?" Ptá se Tonksová.


"Tedy… Ne, ne doopravdy. Jenom jsem chtěla vědět, jestli je tady všechno v pořádku. A chtěla jsem vědět, jestli víš, jestli Lupin je nebo není…"

"Ano?"

"Jestli to skutečně je on. Omlouvám se - zapomněla jsem to ověřit."

Chmurně se pousměje. "Je to on. Jsem si tím jistá."

"To je úleva slyšet," odpovím jí.

"Hádám, že jsem ti ještě nepoděkovala, že jsi mi ho přivedla zpátky. Děkuju Hermiono."

Potřesu hlavou. "To vlastně nebyla moje práce. Malfoy byl ten, kdo mi ho předal."

Tonksová si skousne ret. "To vypadá, že jsem ho osočovala neprávem. Pravděpodobně podstoupil

nějaké riziko, aby ho získal zpátky. Měla bych se mu omluvit, až ho příště potkám."

"Doro?"

Tonksová se okamžitě obrátí. "Ano?"

"Je to… Je to Hermiona?"

Tonksová se vydá zpět k lůžku a gestem mě zve dál. "Ano, je to ona Remusi."

Vstoupím na ošetřovnu a vidím, že Lupin stále leží na tom lůžku, kam ho Tonksová a Neville prve uložili. Tonksová ustoupí za něj a zaujme místo na židli vedle jeho postele.

"Viděl jsem Mundunguse," řekne Lupin.

Vypadá mnohem vyrovnaněji, než když jsem ho prvně uviděla v Tkalcovské uličce. Jsem vděčná, že pro něj madam Pomfreyová mohla něco udělat.

"Kde?" Ptám se ho, "je volný?"

"Byl ve vedlejší cele. Viděl jsem, když ho vyváděli a míjeli mě. Nevím, kam ho vzali, ale už nikdy se nevrátil."

Podívám se na Tonksovou. "Vůbec nic jsem o něm neslyšela. Ty ano?"

Tonksová potřese hlavou. "Nikdo v Bradavicích o něm nic neslyšel."

"Myslíte, že ho zabili?" Ptám se Lupina.

"Pokud ano, stejně si to zasloužil," poznamená Tonksová.

Teddy několikrát popleská její nohu a ona se skloní a zvedne ho do náruče.

"Maminko," ptá se stydlivě, "kdy budeme moct jít domů?"

"Nemůžeme Teddy," odpoví Tonksová něžně, "tohle je teď náš domov, vzpomínáš?"

Teddy našpulí pusu a Tonksová se na něj přísně zamračí.

"Mluvili jsme o tom, Teddy," řekne mu, "velmi, velmi zlí lidé na nás doma čekají, takže se tam nemůžeme vrátit. Tohle je náš nový domov."

"Trpělivost, Doro," řekne Lupin, "Teddy, půjdeme domů, až bude tatínkovi lépe, ano?"

"Remusi, nelži - "

"Táta půjde domů a vyděsí zlé pány, aby utekli, a pak se budeme moct vrátit. Co na to říkáš?"

Úsměv prozáří tvářičku batolete v naději na návrat domů, já ale cítím pouze lítost. Jediný pohled na Tonksovou mi prozradí, že to cítí stejně. Není pravděpodobné, že by se Teddy v dohledné době vrátil domů. Ne dokud Smrtijedi vědí, kde leží.

Teddy upře pohled na matčinu tvář. "Mami, táta říkal - "

"Ano, maminka slyšela," odvětí Tonksová, "maminka se tentokrát pletla a táta má pravdu. Brzo se vrátíme domů."

Statečně se usměje, ale ten úsměv nedosáhne až k očím. Naštěstí, Teddy je ještě moc malý, aby postřehl známky smutku v matčině tváři.

"Mohla bys vzít Teddyho ke svým rodičům, Doro?" Ptá se Lupin.

Její oči kmitnou k manželově tváři a vzdychne.

"Jen potřebuji prohodit slovo s Hermionou," dodá Lupin.

Tonksová kývne. "Jistě. Ale nepřetěžuj se Remusi. Madam Pomfreyová říkala - "

"Ano, já vím."

"Tak tedy dobrá, vrátím se během pár minut."

Vezme Teddyho a vyjde ze dveří, jen na moment se zastaví, aby mi věnovala rychlý úsměv.

"Hermiono?" Řekne Lupin.

Odvrátím se od dveří a popojdu několik kroků k němu. "Ano?"

"Je tady něco, o čem bych měl vědět, ohledně toho, co se děje mezi tebou a Malfoyem?" Ptá se mě.

Povzdychnu si. "Ne, samozřejmě že ne."

"Co to tedy mělo ve Snapeově domě znamenat?"

"Myslela jsem, že jsi nebyl - "

"Při sobě? Přichází to a odchází," povzdechne si smutně. "Myslím, že pomalu blázním. Nejsem si jistý, jestli mi s tím Poppy dokáže pomoci."

"Je mi to líto," odpovím.

"Ano, ale není nic, co by se s tím ještě dalo dělat. Každopádně si pamatuju, co jsem viděl, i když jsem nebyl zcela při sobě. Zpětně jsem přemýšlel o vašem rozhovoru a cítím, že je tu něco, co bys nám o svém vztahu s Malfoyem měla říct."

Zavrtím hlavou. "O nic nejde, a navíc to není tvoje věc."

Tak jako tak jsem s Ronem. A proč by se měl bát o Draca? Ale na druhou stranu, on vlastně o Ronovi nemůže vědět. Prakticky nikdo o tom zatím neví.

"Jistěže je," odpoví, "jsi jeho kontakt z Řádu. Pokud se mezi vámi děje něco osobního, mohlo by to ovlivnit jeho rozhodnutí předávat nám informace. Co když v něm díky tomu naroste zášť a on se nás rozhodne zradit?"

Přiznávám, že takhle jsem o tom neuvažovala.

"Tak co se mezi vámi dvěma stalo?" Pobídne mě.

Vzdychnu. "Vážně o nic nejde. Dokážu si s tím poradit," řeknu mu, "promluvím s ním, hned jak budu mít příležitost."

"Myslím, že by bylo nejlepší vybrat jiný kontakt," nadhodí Lupin. "Nechci, aby cokoliv, co se mezi vámi děje, ovlivnilo informace, které dostáváme."

"Neovlivní, slibuju," trvám na svém.

Proč jsem tak rozhodnutá dál spolupracovat s Dracem? Tak moc mi na něm skutečně nezáleží… Nebo snad ano? Faktem je, že se mi nelíbí představa, že by měl pracovat s kýmkoliv jiným. Je to divná myšlenka, protože city už k němu rozhodně žádné nechovám.

Možná by bylo lepší strávit nějaký čas od sebe, hlavně proto, že on sám nevypadá, že by se mnou chtěl mluvit.

Lupin se zamračí. "Tohle rozhodnutí není na tobě."

"Ale pokud to s Malfoyem zvládneme vyřešit, už to nebude problém, ne?" Zeptám se.

Pomalu přikývne. "Pravděpodobně bude nejlepší, pokud vy dva dokážete dosáhnout nějaké dohody, ale z nějakého důvodu si nemyslím, že by to bylo možné. Ne po tom, co jsem v Tkalcovské uličce viděl."

"Dám ti vědět, pokud bude potřeba něco skutečně změnit. Věříš mému úsudku, nebo ne?"

"Snažím se," odpoví mi s lehkým úsměvem. "Ale myslím, že bude lepší, když to Minervě řekneš sama, než to budu muset udělat já. Dřív jsem byl jen napůl vlk, teď jsem navíc napůl šílený."

Slabě se uchechtne a já zavrtím hlavou.

"Tohle neříkej. Madam Pomfreyová tě dá zase dohromady."

Pak se otevřou dveře a ošetřovatelka vejde.

"Ano, možná mu budu schopná pomoci, pokud ho přestanete všichni neustále otravovat," vytkne mi.

"Poppy, ona mě - ", začne Lupin.

"To je v pořádku," přeruším ho. "Stejně už bych nejspíš měla jít."

Jen co to vypustím z pusy, uvědomím si, že Ron už na mě nejspíš čeká doma. Jak jsem na něj mohla zapomenout?

"Dávej na sebe pozor, Hermiono," řekne mi Lupin.

"Budu."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama