Přeběhlík - 69. kapitola (2/2)

20. ledna 2018 v 23:42 | Bee |  Přeběhlík




"Já prostě nemůžu. Nemůžu být sama sebou. Není to to, k čemu jsem byla vychována, k čemu jsem předurčena," zamumlá. "Moji rodiče by mě zavrhli, kdybych se příliš bavila s nečistokrevnými, a půlka tvých přátel nečistokrevná je. Takže když se to shrne - "

"Tak na svoje rodiče zapomeň! Chovají se k tobě odporně. Viděl jsem modřiny - "


Její tmavé oči zablesknou hněvem. "Dost! Řekla jsem ti, abys tohle už nikdy nevytahoval, Franku. Varuju tě."

Vzdychnu. "Dobrá, dobrá."

"Vlastně si ani nejsem jistá, jestli ta osoba, kterou jsem, když jsem s tebou, je moje pravé já," řekne tiše. "Ty jenom…" zvedne oči k mé tváři, "s tebou se cítím tak jinak."

"Dobrým způsobem?" Zeptám se s nadějí.

Zamračí se, přemýšlí. "Jen… Jinak."

Posunu se kousek blíž k ní, ostražitě mě sleduje.

"Taky se díky tobě cítím jinak," povím jí, "velice dobře."

Její bledé tváře se lehce začervenají a ona zabodne pohled do lůžka, na kterém sedíme. Natáhnu se k ní a zvednu jí bradu svojí pořád-trochu-větší-než-obvykle rukou, takže jí vidím do očí.

"Bello… Můžu tě políbit?"

Oslnivý úsměv jí rozzáří tvář a moje srdce se rozbuší. Pak se předkloní a přitiskne rty na moje.

***

Alice proplete prsty s mými, spojí naše ruce a přitiskne se těsně ke mně, zatímco se plahočíme sněhem.

"Je hrozná zima," stěžuje si.

"Říkal jsem, že máme jít dřív," řeknu, dívám se na tmavou oblohu.

Právě jsme opustili čajovnu madam Pacinkové, abychom se vrátili zpět do hradu - podle pravidel bychom měli být zpátky v Bradavicích před soumrakem, ale protože jsme oba prefekti, rozhodli jsme se pravidla trošku porušit.

"Slyšel jsi to?" Alice náhle zastaví.

Zastavuji také a pozorně naslouchám. "Co?"

A pak to uslyším - slabý úzkostný pláč. Rozběhneme se za zdrojem toho zvuku. Čím jsme blíže, tím je křik jasnější. Konečně se dostaneme za zatáčku, dost daleko od vesnice, a uvidíme mladého chlapce svíjejícího se na zemi, z jeho těla vyrážejí chapadla.

"Belo, přestaň!" Zařvu a namířím na ní hůlku - stojí jen pár kroků od chlapce. Odzbrojím jí, a pak se obrátím na svou společnici. "Alice, vezmi toho kluka na hrad - hned!"

Alice bleskne pohledem k Belle, aby se ujistila, že je to bezpečné, pak popadne kluka a vyrazí s ním k hradu.

Bella obrátí oči v sloup. "Prostě musíš pokazit každou zábavu. Nebo ne, Franku? No, co si o tom myslíš? Vymyslela jsem ho sama."

Zatnu čelisti. "Bello, prosím, přestaň s tím."

"A proč bych měla? Jsem bigotní rasistka, která si nezaslouží ničí respekt, natož přátelství."

"Nikdy jsem neřekl - "

"Ale dal jsi to najevo dost jasně!" Štěkne. "Ty jsi byl ten, kdo se vyplížil z postele, ještě než jsem se probudila. Ty jsi byl ten, kdo ne zcela váhavě prohlásil, že to, co se stalo, pro tebe nic neznamenalo. Ty jsi byl ten, kdo řekl, že ty a ta děvka se k sobě hodíte mnohem líp!"

Ve chvíli, kdy končí svůj proslov, už stojí přímo u mě. Vytrhne mi svou hůlku z ruky.

"Hádali jsme se," odpovím, "taky jsi o mě neřekla nic moc hezkého, že ne?"

"Ale pořád jsi zmizel, než jsem se probudila."

"Musel jsem na hodinu!"

"Tak jsi mě měl vzbudit nebo mi nechat vzkaz!"

"Já jenom - sakra, Bello, proč tohle pořád děláme? O co jde? Dohadováním se stejně nic nespraví."

Už jsme tuhle hádku vedli několikrát a mám dojem, že vždycky dospějeme ke stejnému závěru. Do prdele.

"Víš co, máš pravdu. Prostě jsi jen šel dál," řekne mi.

"Ty jsi mi to řekla!" Odseknu.

"A od kdy ty přijímáš rozkazy ode mě?"

Zhluboka se nadechnu. "My… pořád můžeme být - "

"Ne, přátelé ne. Nikdy víc," přeruší mě.

"Bylo to… Stalo se to jen jednou," řeknu. "Byla to chyba. Můžeme se vrátit k tomu, jak to bylo, nebo ne?"

Ta prokletá noc se odehrála už před dvěma měsíci, a my spolu od té doby kromě hádek sotva promluvili. Upřímně, strašně mi chybí.

"Ne. Měl jsi vědět, že nebude cesty zpátky, než ses vplížil ke mně do pokoje. Pořád nechápu, co sis myslel."

Nejspíš jsem vůbec nepřemýšlel. Jediné, co vím, je, že jsem nikdy neplánoval nechat věci dojít až takhle daleko…

"A teď," pokračuje, "si vážně myslíš, že se z nás zase stanou kamarádi, přestože randíš s ní?"

"Nemusí to být ty nebo ona," řeknu. "Vážím si vás obou a chybíš mi, Bello."

Zlostně se zamračí. "Ne, tohle rozhodně nedělej. Nebudu se kamarádit s Alicí. Nezajímá mě, co říkáš. A ujišťuju tě, že ona se nechce kamarádit se mnou."

"Alice je přátelská - "

"Ano, já vím, že ona je zatracený anděl! Nepotřebuju, abys mi to říkal. Ale vždycky byla žárlivá, a ty to víš Franku."

Je to pravda a já to nemůžu popřít.

"Fajn," odpovím. "Nemůžu v tomhle Alici hájit. Ale chybíš mi, Bello. A s tím vším, co provádíš… Dělám si o tebe starosti."

"Starosti o mě? Ach, nikdy bych nemyslela, že ten den přijde," odvětí sarkasticky. Pak její falešný úsměv zmizí. "Myslím, že by bylo lepší, kdyby sis začal dělat starosti o svoje kamarády mudlovské šmejdy, protože tenhle malý kluk a ten před ním… To byl jen začátek."

"Prosím, ne - "

"Ach, jak sladké. Chlapeček řekl prosím."

"Budu s tím muset jít za Brumbálem, to víš," řeknu jí.

"Tak teda běž. Nebude to poprvé, co si mě předvolá. Máme my to ale hodného ředitele, že?" Odsekne.

"Bello…"

"Ano, Franku?"

Frustrovaně vzdychnu. "Co ode mě chceš? Co tě přiměje toho nechat?"

"Nic," odpoví. "Alespoň nic, co bys byl ochoten dát. Tak mě nahlas, nech mě vyloučit. Cokoliv tě učiní šťastným. Ale nepřestanu." Vyrazí kolem mě směrem k Bradavicím.

"Co kdybych se rozešel s Alicí?" Zeptám se.

"To je mezi vámi dvěma. Mě už to nezajímá."

Sleduji ji, jak odchází. "Ale zajímá Bello. Očividně to to zajímá."

Ohlédne se na mě a z jejího výrazu mě bodne u srdce. "Nedělej tu chybu si myslet, že bych mohla být lidská bytost mající city," odpoví zlověstně.

"To neříkej."

"Je to pravda, ne?" Řekne a udělá krok ke mně. "Slyšela jsem, co si s kamarády vyprávíte, když si myslíte, že neposlouchám. Nic, co udělám, to nezmění."

"Kdybys jenom - "

Zlomyslně bleskne pohledem. "Tuhle větu nechceš dokončit, Franku."

"Jo, máš pravdu. Ty tady nejsi nevinná oběť."

"Další důvod jít mě nahlásit, co?"

Otočí se na podpatku a rázuje pryč. Pozoruji ji, jak se ode mě vzdaluje, dokud nezmizí za zákrutem cesty.

Přeju si, aby to nemuselo být takové. Kéž by bylo všechno jinak.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama