Přeběhlík - 70. kapitola

20. ledna 2018 v 23:42 | Bee |  Přeběhlík



"Můj otec chce, abych přijala Znamení."

"Jaké znamení?"

"Znamení zla.

Zamračím se. "Slyšel jsem o tom. Nějaký sílící temný čaroděj, který tvrdí, že ovládne svět. Jaké že bylo jeho jméno?"


"Voldemort."

"Ano, to je on," řeknu. "Ale no tak, Bello. To nemůžeš myslet vážně."

"Nemyslím," odpoví, "ale moji rodiče rozhodně ano a chtějí mě k němu poslat."

"Ale ty nepůjdeš, ne?"

Podívá se na mě. "Předpokládám, že ne. Pokud myslíš, že bych neměla…"

"Ne, neměla. Je směšné spojit se se šílencem, jako je tenhle. Kdy ti ovládnutí celého světa znělo jako rozumná myšlenka?"

Rozesměje se a já se topím v nádherném zvuku jejího smíchu.

"Nikdy," přizná.

"Dobře. Teď pojď sem."

Přitáhnu si ji do náruče a její paže mě obejmou.

Pak vzdychne. "Necítíš se vůči Alici provinile?"

"Ovšem, že ano," odpovím.

"Tak proč mě potom pořád zveš?"

Zamračím se. Proč se mě na tohle ptá. "Proč se pořád vracíš?" Zeptám se na oplátku.

"To není férová otázka."

"Proč by to neměla být férová otázka?"

"Protože ty tu zatracenou odpověď dávno znáš! Chceš mě akorát donutit, abych to řekla. A víš co, nemyslím si, že to někdy udělám. Protože tohle je už tak dost podělaný vztah a já se tím nenechám zotročit."

"Tohle neříkej, Bello."

"Má alespoň nějaké tušení, že mezi námi něco je?"

"Ona si myslí, že se pořád hádáme, jako celý minulý rok," řeknu.

Zachvěju se při vzpomínce na šestý ročník. Slyšet od ní jen urážky mě skoro fyzicky bolelo.

"To vysvětluje, proč je ke mně pořád tak milá," poznamená Bella. "Je mi špatně z ní a její dokonalosti. Nevím, jak můžeš vydržet být pořád s ní."

"Je to moje holka a já jí miluju."

Posměšně se ušklíbne a odstrčí mě. "Ano, stejně jako miluješ mě. Řekni Franku, už jsi jí miloval tak, jako miluješ mě?"

Dokážu na ní jen němě zírat. Bezpochyby ví, že nejsme… Že ona je jediná dívka, se kterou jsem kdy byl, jediná, kterou miluji tímhle způsobem. Alice a já jsme se sotva políbili!

"Franku, jsi fakt pěkně krutý zkurvysyn, víš to?"

Vyskočí na nohy a začne se oblékat - zřejmě si špatně vyložila moje mlčení.

"Bello, nechoď."

"Víš, myslela jsem, že budu v pohodě, když budeme jen kámoši do postele, ale nedokážu to. Nedokážu ti ležet v náručí a poslouchat o tom, jak miluješ nějakou jinou."

"Bello, ty víš, že tebe miluju víc."

Její oči jsou náhle plné nezvyklého smutku. "To není pravda, Franku."

A pak je pryč.

***

"Alice? Alice, zlato?"

Vejdu do tmavé ložnice a uslyším nečekaný, ale velmi dobře známý hlas.

"Ahoj Franku."

Ztuhnu. Neslyšel jsem ten hlas, co jsem před třemi lety vyšel z Bradavic.

"Bello… Ahoj." Řeknu.

Rozsvítí se světla a můj pohled spočine na ní, usazené v nohou postele, kterou sdílím s Alicí.

"Nevypadáš moc šťastně, že mě vidíš," řekne.

"Kde… Kde je Alice?"

"Neboj, Franku. Tvoje snoubenka - "

Ach, takže už slyšela o našem zasnoubení.

" - najde cestu domů hned, jak matoucí kouzlo vyprchá."

"Zatraceně Bello, kde je?"

"Uvolni se. Kdybych jí chtěla zabít, byla by mrtvá. Pokoj by byl vymalovaný její krví a já bych byla dávno pryč."

"Tak co tedy chceš?" Zeptám se obezřetně.

"Jsem tady, abych ti poblahopřála. A mám pro tebe svatební dar."

"Svatba - na to je moc brzo. Bello, já jsem ne - "

"Promiň, ale ty nemáš na výběr, musíš ho přijmout."

Švihnu hůlkou a praštím s Bellou o čelo postele. "Už nejsem ten neschopný Frank Longbottom jako na škole, Bello. Nemůžeš mě tlačit, do čeho chceš."

"Byla jsem někdy ta, která tě do něčeho tlačila?"

Její hlas je něžnější, než jsem čekal a zastihne mě nepřipraveného. Zírám na ní.

"Tak?" Pobídne mě.

"Ne," připustím a skloním hůlku.

"Nikdy bych ti nevyhrožovala. Jen jsem ti chtěla něco dát," řekne.

"Fajn. Co to je?"

Bella na mě namíří hůlku.

"Mohl jsem ti ublížit a neudělal jsem to," připomenu jí opatrně.

Usměje se. "Já vím. Vždycky jsi byl sladký kluk, Franku."

Švihne zápěstím a já cítím žhavou bolest na hrudi. Bolest sílí a já vykřiknu. Pokusím se jí odzbrojit, ona ale zablokuje mé kouzlo a vyskočí na nohy. Bolest ustane, ale v hrudi mě stále trochu bodá.

"Co jsi mi to udělala?"

"Oh, jen malý bodyart," řekne lehkomyslně. "Víš, taky jsem si nechala jeden udělat a shledávám to neuvěřitelně uspokojujícím.

Vyhrne si rukáv a ukáže mi Znamení zla - to, které mi říkala, že nikdy nepřijme.

"Ty jsi Smrtijed? To je směšné. Oni - "

"Ach, zatím námi můžeš klidně pohrdat. Ale pamatuj si, co ti řeknu. Znamení zla se bude bát každý muž, žena i dítě. Nejdřív v Británii, pak po celém světě."

Smutně zavrtím hlavou. "Bello… Co jsi to se sebou provedla?"

"No, už je čas, abych šla. Nechceme, aby tě drahá Alice přistihla s bývalou zrovna v den zásnubního večírku."

Hrudník mě znovu zabolí a já to místo překryju dlaní. "Co jsi udělala?" Zasyčím.

Rozepnu vrchní knoflíky košile a vidím jediné slovo - Bella - vypálené přímo nad srdcem.

"Pěkné, ne?" Kráčí ke mně. "Kdykoliv to začne pálit, znamená to, že na tebe myslím… A cítím se

obzvlášť vražedně."

Zaslechnu, jak se otevřou dveře bytu.

Bella se zasměje. "Oops! Čas jít. Bylo krásné tě zas vidět, lásko."

Dvakrát mě popleská po tváři a přemístí se dřív, než se vzpamatuju z toho, že mě ocejchovala.

"Franku?" Zavolá Alice a vstoupí do pokoje.

Beze slova se otočím a sleduji, jak úsměv z Aliciny tváře mizí. Pomalu ke mně přistoupí a přeběhne prsty po písmenech na mé hrudi, po posledním spálení ještě zarudlých.

"Ta děvka," řekne a obejme mě.

Víc, než cokoliv na světě bych si přál s ní souhlasit a hodit všechnu vinu na Bellu. Ale ty tři roky mi daly čas se zamyslet nad tím, co se mezi námi stalo a já vím, že by to k ní nebylo spravedlivé. Neměl jsem se za ní stydět. Měl jsem jí požádat, aby se stala mou dívkou - sedmý ročník byl nejlepší i nejhorší rok mého života.

Měl jsem ji.

Měl jsem všechno, co jsem kdy chtěl a zahodil to, ze strachu, co řeknou moji přátelé. Bella možná udělala hodně špatných věcí, ale ani já nejsem bez viny.

Choval jsem k ní tak silné city, že už možná nikdy zcela nezmizí. Kdybych se mohl vrátit zpátky, rovnou bych jí řekl, že budeme jen přátelé. Zabránil bych si jí políbit, tehdy poprvé, v pátém ročníku.

Nebo bych se možná rozhodl s ní nekamarádit vůbec - možná by se měla lépe, kdybych v jejím životě nebyl. Možná jsem měl Alici nechat, aby mě odtáhla, ten první den v Bradavickém vlaku…

***

"Nevěřím ti. To může být kdokoliv."

Čí hlas to je? Zní zvláštně povědomě.

"Samozřejmě, že mi nevěříš. Byl bys blázen, kdybys věřil."

To je Mulciber. Pytel na hlavě mi brání vidět cokoliv, ale poznávám jeho hlas - zní trochu chraptivěji, než si ho pamatuju, ale stále si ho nemůžu s ničím splést.

Pak je mi pytel stržen z hlavy a můj zrak padne na mladého muže, stojícího jen pár kroků ode mě. Na tváři má šokovaný výraz a mě najednou připadá povědomý. Vypadá jako… Jako Alice. Moje oči se rozšíří.

"Neville?" Zeptám se.

"O-otče. Jsi - "

"Jediné, co chceme, je tvoje spolupráce." Přeruší ho Mulciber.

"Neville, ne!" Řeknu okamžitě. "Tvá matka a já bychom ti nikdy neodpustili - "

Mulciber na mě ukáže hůlkou a můj hlas ztichne. Zatraceně.

Prosebně hledím na svého syna. Vlastně o něm nic moc nevím - byl tak mladý, když o mě s Alicí přišel, ale teď vypadá tak dospěle. Modlím se, aby byl po nás, aby stál za tím, co je správné, bez ohledu na následky.

"Tak vidíš, chlapče, Pán zla může přivést tvé rodiče zpátky," řekne Mulciber.

"Nevěřím ti. Tohle může být kdokoliv a předstírat, že je můj otec."

Hodný kluk. Teď běž, prosím běž.

"Dobrá tedy. Ty a tvůj otec musíte sdílet nějaké vzpomínky, které nikdo jiný nezná. Zeptej se ho na něco. Cokoliv."

Jsem rozpolcený. Víc než cokoliv na světě si přeju být znovu se svým synem, ale nechci, aby kvůli mně udělal něco hloupého. Nepamatuju si nic z doby, kdy jsem byl nepříčetný. Nemohlo to být tak zlé, ne? Měl by nechat Voldemorta, aby mě vrátil zpátky. Snaž se, Neville, jsi silnější, než myslíš.

Zdráhavě popojde ke mně.

"Poslední…" začne, ale jeho hlas se zlomí a několikrát těžce polkne. Pak se obrní, vzhlédne ke mně, jeho oči planou odhodláním. "Poslední slova, která jsi mi řekl - jaká to byla?"

Mulciber ukáže hůlkou mým směrem, podle všeho odstraní umlčovací kouzlo. Odkašlu si. Ano, hlas mám zpět. Ale mám mu odpovědět?

"Tati, prosím… Jestli jsi to vážně ty, odpověz mi," zamumlá můj syn.

Mé srdce okamžitě změkne. Ty roky pro něj musely být takovým utrpením. Ta slova si pamatuji jasně, jako bych mu je řekl včera.

Upřeně se mu zadívám do očí a začnu tiše recitovat. "Buď hodný a poslouchej babičku, dobře Neville? Máma a táta budou za chvíli zpátky." Můj hlas se při posledních dvou slovech zlomí a hrdlo stáhne.

Jeho oči se rozzáří štěstím. "Budu hodný, tati," zašeptá v odpověď stejně, jako tenkrát.

Zavrtím hlavou. "Nedělej to, Neville." Řeknu mu. "Slíbil jsi, že budeš hodný, nebo ne?"

"Ale tys slíbil, že se vrátíš," odpoví a snaží se zadržet slzy.

Pokusím se promluvit, ale můj hlas je zase pryč. Zlostně se zamračím na Mulcibera.

"Tak co na to říkáš?" Zeptá se Smrtijed.

"Když to udělám, vrátí zpátky i mámu?"

"Ach ne, tahle laskavost byla jen pro tvého otce - koneckonců, Pán zla ho přivedl, aniž bys mu cokoliv dal. Pokud neuděláš, co ti řekneme, můžeme ho prostě umučit zase zpátky k šílenství."

Neovladatelně se roztřesu při pomyšlení na něco takového. Nepamatuju si dobu, kdy jsem byl šílený, ale živě si pamatuji první dvě hodiny mučení, kterými jsem prošel. Nežebral jsem o milost, ale tiše si přál, aby už si pro mě přišla smrt.

Přesto na Nevilla zavrtím hlavou. Přetrpím to podruhé, pokud tím udržím syna od Smrtijedů.

Pak řekne tři slova, která mě zmrazí do morku kostí.

"Dobře, udělám to."

Ne!

***

Udělal jsem ve svém životě mnoho chyb, Neville. Ale tohle byly nejspíš ty největší. Bella se nakonec rozhodla od tebe mě a tvou matku odtrhnout. Přeju si, abych volil jinak. Možná i výsledek by byl jiný. Lepší.

Ačkoliv tvá situace je jiná, nepřeju si tě vidět trpět. Jsem pyšný na to, jak jsi velký a silný. Ale tvá matka a já raději propadneme věčnému šílenství, než sledovat, jak sloužíš Pánovi zla.

Prosím, nedělej nic, čeho bys musel litovat.

Obrátit se proti Řádu by bylo jako obrátit se zády k nám a všemu, za co jsme bojovali. A to ti nikdy neodpustíme. Jsem si jistý, že můžu mluvit i za tvou matku.

Moc tě milujeme, Neville.

Mladý pane Malfoy… Pokud tohle sledujete, prosím doručte to někomu - komukoliv - kdo to předá mému synovi. Vzhledem k tomu, že jste mou vzpomínku převzal, předpokládám, že tu možnost máte.

Budu vám za to vděčný.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama