Přeběhlík - 74. kapitola

22. ledna 2018 v 13:01 | Bee |  Přeběhlík
Máme tu další dvě kapitolky :)



"Zdravím vás, slečno Grangerová."

"Ach, jsi vzhůru," řeknu a sednu si na kraj postele, která patřila Ginny.

Naree se na mě usměje. "Naree je rád, že vidí slečnu Grangerovou tak brzy."

"A proč?" Zeptám se ho.


"Protože pán má slečnu Grangerovou rád. A když jí má rád pán, tak Naree také."

Z nějakého důvodu mě jeho slova nutí cítit se strašně provinile. Předpokládám, že je to proto, že jsme se s Ronem k sobě vrátili… Ale neměla bych se stydět za své city, ne? Není to něco, co bych mohla mít skutečně pod kontrolou.

"Je něco, co bych pro tebe mohla udělat?" Zeptám se skřítka.

Zavrtí hlavou. "Naree děkuje slečně Grangerové za její starostlivost, ale bude schopný se dát do pořádku sám."

"Tak mě nech ti alespoň trochu vyčistit tvůj povlak," řeknu a vytáhnu hůlku.

Přikývne, takže na něj ukážu hůlkou a zamumlám, "pulírexo."

Krvavé skvrny zmizí a povlak je zase čistý jako dřív.

"Znal jsi dobře Dobbyho?" Zeptám se ho.

Přikývne. "Dobby byl špatný domácí skřítek. Vždycky porušoval pravidla. Byl to osobní skřítek Luciuse Malfoye. Pan Draco kdysi říkal, že Dobby využije první možné příležitosti, aby od něj odešel. A vážně to udělal! Naree věděl, že to udělá. Pan Draco má vždycky pravdu."

Pak se ozve tiché žuchnutí a vzápětí Ronův hlas.

"Hermiono!"

Volá o pomoc. Vylekaně vyskočím na nohy.

"Naree, budu hned zpátky - zůstaň tady," řeknu mu.

Opustím Dracův pokoj a rychle proběhnu obývacím pokojem do kuchyně, obezřetně otevřu dveře. Vidím Rona, svázaného a připoutaného ke vzdálenější stěně. Draco stojí zády ke mně. Pošlu na něj slabou bodavou kletbu a on ztuhne. Pak otočí hlavu a uvidí mě.

"Nech ho jít," řeknu.

Zaváhá, než se obrátí a namíří na mě hůlku. "Ty se mnou nechceš bojovat, Grangerová."

"Pokud ho nenecháš okamžitě jít, nemám na výběr," odpovím zamračeně.

Upřeně se na mě dívá a nejeví známky toho, že by chtěl Rona pustit.

"Expelliarmus!" Vykřiknu.

Nachytala jsem ho nesoustředěného - hůlka mu vylétne z ruky. Pak se ale samolibě ušklíbne a mě napadne, jestli mě nechal ho odzbrojit. Vzedme se ve mně vlna iracionální zuřivosti, když si uvědomím jeho blahosklonnost.

"Confringo!" Vyštěknu s hůlkou stále namířenou na něj.

Přikrčí se a moje kouzlo vyštípne kus zdi za ním. Zachvěju se - málem jsem trefila Rona!

Pak na mě Draco ukáže prstem a mým směrem vystřelí provazy. Mávnutím hůlky je smažu a vypálím na něj matoucí kouzlo. Zvedne proti mně dlaň a odrazí purpurový záblesk proti mně. Prudce se přikrčím a vystřelím na něj klopýtací kletbu.

Samolibě se ušklíbne a odrazí ji stejně snadno jako tu předchozí a já musím vracejícímu se kouzlu uskočit z cesty. Pošlu proti němu modré plameny, ale on je rozptýlí, než k němu stihnou doletět. Pak mávne rukou směrem ke mně a vytvoří mezi námi ledovou stěnu.

Expulso!

Stěna ledu exploduje, ale Draca nikde nevidím. Přemístil se?

Homenum revelio.

Zaklínadlo mi říká, že je stále přítomen, takže na sebe vzápětí sešlu kouzlo neviditelnosti, abych ho napodobila.

"Hermiono - co to děláš?" Slyším paniku v Ronově hlase.

Neodpovím, rychle a tiše se plížím podél zdi pryč od místa, kde jsem stála. Kuchyň je docela úzká a já jsem přesvědčená, že se s Dracem nedokážeme vyhnout, aniž bychom se srazili nebo o sebe alespoň otřeli.

Konečky prstů natažené ruky se otřu o látku jeho trička. Okamžitě ji chytím do ruky, abych ho udržela na místě, a namířím na něj hůlku.

"Bombarda!"

Nějak se mu povede moje kouzlo zablokovat a vyklouznout z mého sevření. Proč na mě neútočí?

Právě když na to pomyslím, proud ohně mnohem silnější, než ten, co jsem vytvořila já, vyrazí proti mně. Prudce couvnu, získám tak dost času, abych vyvolala zmrazující kouzlo. Proběhne mnou lechtavý pocit a najednou stojí Draco přímo proti mně, náhle viditelný. Ustoupím o pár kroků a pokusím se ho odhodit, ale on kouzlo zastaví.

Pak na něj ukážu hůlkou a zařvu, "Impedimenta!" Kouzlu uhne, ale já jeho směrem okamžitě vyšlu dvě další a jedno z nich ho zasáhne do hrudi.

Vím, že má znehybňovací kouzla jsou silná - je zmrazený alespoň na dvacet vteřin, a to mi stačí.

Udělám pár rychlých kroků směrem k němu a přiblížím hrot hůlky k jeho krku, nenechávám mu ale příležitost, aby se jí dotknul. Možná je znehybněný, ale jsem si jistá, že kouzlo pro ovládání cizích hůlek pořád umí.

"Nehýbej se," zasyčím na něj.

Zviditelním se. Je to trochu těžší, když moje hůlka nemíří na mě, ale dokážu to.

"Doraž ho," řekne Ron. "Snažil se mě zabít!"

Kouzlo mi proletí hlavou, ale zaváhám. Podívám se Dracovi do očí a místo strachu nebo zlosti v nich uvidím zvláštní klid. Myslí si, že umře?

Pak se na mě znovu samolibě ušklíbne. Luskne prsty a přemístí se. Zmateně se otočím, očekávám útok zezadu. Ale není tam. Znovu se obrátím a vidím, že stojí u protější stěny, prsty obtočené kolem Ronova krku.

"Ne, jdi od něj!" Rozkážu a namířím na něj hůlku.

Pokud Ronovi ublíží…

"Pokud na mě zaútočíš, zabiju jo," vyhrožuje.

"Zabij ho, Hermiono, zabij ho!" Vrčí Ron.

Dracovo sevření jeho krku viditelně zesílí a Ron lapá po dechu.

"Pokud ho chceš zachránit, vypiješ to, co je v tamté lahvičce," trhne Draco hlavou směrem k lince.

Otočím se a vidím středně velkou lahvičku čiré tekutiny.

"Nepij to Hermiono, je to jed," vzlyká Ron.

"Přesně," řekne Draco. "Život za život. Pokud vypiješ ten jed, nezabiju Weasleyho."

Zlostně se zamračím. "Myslela jsem, že jsi na naší straně, Malfoy."

Uculí se. "Změnil jsem názor," odpoví jednoduše. "Je to tvoje volba, umřít dneska musí jen jeden."

"Hermiono, nedělej to!"

Pohlédnu znovu na lektvar. "To je dobrý, Rone. Můžu pro tebe umřít."

Ron zavrtí hlavou, jak nejlépe dokáže, ale Dracovo sevření zesílí a omezí ho v pohybu.

"Neubliž mu!" Varuju ho.

"Tak tedy vypij ten lektvar. Nechceš, aby žil?" Odpoví Draco.

Skloním hůlku a zvednu lahvičku. Ron mě nepřestává prosit, ať to nedělám, ale pokud může přežít jen jeden z nás, určitě by to měl být on. Stále má rodinu, která si nemůže dovolit ztratit dalšího člena. Moji rodiče si mě ani nepamatují.

Na chviličku se zahledím na Draca. "Dej mi své slovo."

"Nezabiju ho, pokud to vypiješ," odpoví mi.

Z nějakého nevysvětlitelného důvodu mu věřím.

Vytáhnu zátku a přiložím si lahvičku ke rtům. Po posledním pohledu na Rona ji nakloním a naliju si tekutinu přímo do hrdla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama